Můj nejlepší mentální trenér ještě chodí do školky.
Jednoho dne mě vzal na neobvyklé místo, kde jsme společně trénovali tady a teď.
Seděli jsme společně na tramvajové zastávce. Pozorovali tramvaje a lidi. Ty, kteří nastupovali, a pak ty, kteří vystupovali. Lidi, kteří dobíhali a stihli. Lidi, kteří dobíhali a nestihli. Lidi, kteří hledali místo k sednutí.
Po nějaké době mě to přestalo bavit. Mám ráda akci. A sezení není moc pro mě.
Když už se to zdálo neúnosné, ale trenér nechtěl polevit, začaly se v mém okolí objevovat babičky. Mám pocit, že jsem v životě nemluvila s tolika seniorkami během jedné hodiny. Tak trošku #seniorspeeddating.
Díky těm rozhovorům jsem zjistila, jaký vztah mají se svou rodinou, co jim dělá radost a hlavně, kde teď seženu máslo v akci.
Jedna z nich mi na konci řekla: „Užívejte si to, strašně rychle to uteče.“
Věta, kterou jsem už slyšela mockrát, ale tentokrát mi došlo, jak často běžíme za něčím a to nejdůležitější přehlížíme, protože se odehrává tak nějak mimoděk, na okraji naší pozornosti.
Když už můj trenér uznal, že dost bylo tady a teď, prostě jsme se zvedli a šli.
Co si z toho odnáším?
Že zastavit se jde i uprostřed rušného nástupiště. Nepotřebujete kvůli tomu odjet někam do hor na samotku. Někdy stačí zastavit se uprostřed běžného dne a rozhlédnout se. Člověk najednou vidí věci, které předtím míjel. A s nimi občas přijde i klid a nadhled.
A kdo ví, možná jsme si navzájem zpříjemnili den. I to se počítá.
Nakonec byl můj mentální kouč nadšený. Bodejť by taky ne, když má tři roky a vlastně ani netuší, jakou službu mi tehdy udělal.
Bytí tady a teď nemusí vypadat jako jogová podložka a ticho. Někdy vypadá jako tramvajová zastávka, hluk města a #seniorspeeddating.
A někdy je nejlepší mentální trenér ten, který ještě ani netuší, že vás právě něco důležitého naučil.
