Věřím, že od té doby, co byla vynalezena automatická pračka, už dělání prádla není takový pain. Sušička na prádlo je jen třešničkou na dortu celého procesu.
Přiznám se, že jsem praní dříve nesnášela. Od té doby, co mám děti, je to ale jedna z věcí, u které vidím výsledky svého úsilí okamžitě. A to se vyplatí. 😀
Roztřídit, vyprat, vysušit a pak s tím šup na gauč, kde tomu večer věnuju notnou chvíli a jedu si svůj Netflix and chill (prádelní edice 😂).
Do této fáze je to všechno skvělé. Problém přichází ve chvíli, kdy musím dát prádlo do skříně.
A přitom taková blbost, že?
Zvenku vypadá moje skříň v pohodě a bez vad. Jenže když otevřu dveře, je to čistý chaos. Jedna polička nakřivo, v druhé směs všeho možného a věci, které tam mám „kdyby náhodou“:
Kdyby náhodou přišel prezident na večeři.
Kdybych náhodou zhubla dalších 20 kg.
Kdybych změnila styl oblékání.
Kdyby byla fakt velká zima.
Taky jsou tam věci, které mi někdo dal a je mi líto je vyhodit, i když je nikdy nepoužívám.
Když se na tu skříň podívá někdo cizí zvenku, řekne si, že jsem fakt čistotná. Protože jsou tací, kteří přes ten chaos nemůžou ani dovřít dveře. 😂
Když tak stojím před tou skříní, říkám si, že je vlastně docela jako můj život.
Zvenku vypadám, že mám všechno jasné, srovnané a přehledné. Lidi vidí zavřené dveře a hotovo. Možná by mě popsali jako někoho, kdo je vždycky nad věcí a všechno zvládá.
Ale kdyby někdo nahlédl dovnitř, našel by podobnou skládanku jako v té skříni. Věci, návyky a vztahy, které si nechávám „kdyby náhodou“, i když už dávno tuším, že mi neslouží.
Kdyby náhodou měl ten vztah ještě budoucnost.
Kdyby se mi náhodou ještě hodil ten návyk.
Kdyby náhodou ještě přišla chvíle, na kterou čekám už x let.
Kdyby se mi náhodou ozvala kamarádka, která na mě dávno zapomněla.
A tak si v životě necháváme věci, které nám už neslouží, nedělají radost a jen zabírají místo. Místo věcí, které by nám naopak mohly něco přinést.
Místo pro nová přátelství.
Místo pro nové příležitosti.
Místo na věci, které mě baví.
Místo dělat věci, které MI dávají smysl.
A někdy nejde ani o to, že by ty věci byly špatné. Jen jsme se sami změnili a to, co nám kdysi vyhovovalo, už nám dnes neslouží.
Mám takový zvyk, že si jednou za čas udělám generální úklid ve skříni. Vytáhnu všechno ven a roztřídím to na věci, které nosím, a ty, které nenosím. Co se mi líbí a co už ne. (Jo, i takové věci máme všichni v životě i ve skříni 😂).
Dobré věci vrátím zpátky a těch nefunkčních se zbavím.
A myslím, že podobnou revizi stojí za to čas od času udělat i ve vlastním životě.
Je to sice víc náročné mentálně než fyzicky, ale výsledek může být k nezaplacení.
Pokud jste to nikdy nedělali, může to být docela strašidelné. Co když zjistím, že se držím něčeho, co už mi vlastně nic nedává? Co když budu muset něco změnit?
Nemusíte ale najednou překopat celý svůj dosavadní život. Stačí jít poličku po poličce, v tempu, které vám vyhovuje.
Jak se cítím v tom konkrétním vztahu?
Které moje návyky mi v životě neslouží?
Co dělám, i když vím, že to pro mě není dobré?
A čeho se držím jen proto, že se bojím to pustit?
Nemusíme ale všechno hned vyhazovat. Někdy je potřeba nejdřív pochopit, proč se něčeho držíme a co nám to vlastně dává. A pak se teprve rozhodnout, co s tím dál.
Sami si můžete vybrat, kde začnete a jak rychle si to projdete.
Tak jako binec ve skříni – nikam neuteče. A lepší pomalu a jistě než vůbec.
Je to strašidelné i tak?
Napište mi a můžeme na to jít spolu. Klidně poličku po poličce. 🙂
